Dvojité podzimní setkání v Žamberku

Dlouho jsme zvažovali na jaké setkání vlastně na podzim pojedeme, možností bylo víc – uspořádat si vlastní setkání, setkání v Týnci, které je jedno z našich oblíbených nebo třeba setkání v Rokytnici.

Po zvážení všech pro a proti jsme se přihlásili do Týnce nad Labem, kde se nám společně s Trať3b a TT-Provoz povedlo vymyslet pro nás opravdu zajímavý layout, kde byly zapojeny obě podvalníkové jámy, které umožňovaly velmi pestrý provoz zejména manipulačních vlaků. Bohužel, setkání bylo pár týdnu před konáním, po domluvě s ředitelem školy, zrušeno.

Velmi rychle jsme se rozhodli, že nesejít se vůbec nepřipadá v úvahu. Začali jsme proto s hledáním prostoru kde by se úzká vešla. Sehnat však takto narychlo vhodnou místnost nebylo vůbec jednoduché. Nedlouho před akcí Body domluvil alespoň naši účast na Dni otevřených dveří v Muzeu starých strojů v Žamberku.

Na ježdění pro veřejnost jsme zvolili jednoduchý layout poskládaný ze všech reprezentativních modulů a za nimi schovaného Ronova jako skryťáku. Layout byl postaven na zapůjčených nohách pro výšku 1 metr nad podlahou. Nijak jsme neřešili ani grafikon a vlaky byly vypravovány vždy, když byla potřeba, hlavně našimi nejmladšími strojvůdci. I tak si myslím že naše prezentace zaujala spoustu návštěvníků.

Výstavní layout

Majitelé navíc souhlasili, že budeme moci zůstat i na termín původního setkání, což bylo o týden později. Finální domluva však přišla až na místě, během dne otevřených dveří. Pár stanic jsme tedy nechali na místě a zbytek modulů jsme sbalili do beden a uložili pod stanice, kde na nás těch pár dní počkaly.

Rozhodli jsme se layout postavit v místnosti s expozicí transmisí poháněných strojů, byla totiž díky světlíkům a velkému počtu oken dobře osvětlena a rozměry nám tak akorát stačila. Do setkání nám v tu dobu zbývalo jen tři a půl dne. Vyšli jsme ze zákresu rozmístění strojů, které před časem pořídil Pavel B. a už v pondělí večer byla hotová první verze layoutu. Do té doby jsem stále nevěřil, že se mezi všechny ty stroje nějak vlezeme. Nebylo však už času nazbyt, takže se na layoutu provedly jen drobné úpravy a já se pustil do grafikonu. Tou dobou zbývaly už jen dva dny, takže jsem byl sám zvědavý jak to bude fungovat. Navíc bylo stejně nejisté, že se nám tam daný layout povede postavit přesně tak jak byl nakreslen.

To už ale byl čas vyrazit, takže jsem dobalil Dětřichov, který je stále v překližce a s nezvykle prázdným autem vyrazil.

V modulech, které zůstaly v Žamberku od minulého víkendu, jsme vyměnili nohy za delší, na standardní výšku 1,3 m nad podlahou. Se stavbou jsme začali od normálního rozchodu, chtěli jsme totiž zkusit spojit Ronov a Mírův Lom Petr Bezruč oběma rozchody a využít vlečkového areálu jako skrytého nádraží pro dovoz zátěže na úzkou. Míra k tomu zkonstruoval speciální spojovací modul, který určitě ještě použijeme. Drobný problém nastal zhruba v polovině jedné z úzkorozchodných větví, kde se nám mezi Dětřichovem a Pacovou Horou do cesty postavila sloupová vrtačka, která v zákresu nebyla a proto s ní náš layout nepočítal. Naštěstí jsou naše moduly celkem variabilní, jedná se o relativně prudké a krátké oblouky, díky tomu se nám je povedlo operativně přeskládat tak, že víceméně seděla i délka mezistaničního úseku pro grafikon a změna se neprojevila ani nikde jinde. Ani nebylo nutné sáhnout k použití flixibilního (ohebného) modulu, který měl plánované místo o kus dál (v tu dobu byl k dispozici jen jeden kus). Úvratí v Dětřichově pokračovala trať do Bohušova a Domašína, kde končila.

Provozní layout

Druhá větev, vycházející z Ronova přes Lom, pokračovala jako řepná dráha složená z minimodulů, šířky 200mm a poloměrech R300. Tuto dráhu jsme sestavovali až na místě bez předchozího plánu, takže se povedlo, že řepařka vedla skrz transmisní řemen pohánějící jeden ze strojů. Bohužel, nedlouho po zprovoznění layoutu začala dešťová voda protékat stropem a kapat přímo na řepařskou dráhu, museli jsme tedy tuto větev zakroutit jinak aby se vyhnula „vodopádu“.  Změnu trasování jsme provedli velmi rychle, abychom ochránili moduly, kterým voda nedělá dobře, a až poté jsme zjistili, že ten průchod transmisním řemenem nemáme ani vyfocený. Řepařka byla ukončena nakladištěm se zastávkou Horní Povelice a k tomu připojenou vlečkou ČSL. Navíc, kus před Povelicemi bylo další řepné nákladiště Loučeň.

Provoz na řepné dráze zajišťovaly hlavně stroje TU29

Jak pršelo čím dál víc a vytrvale, míst, kde začalo kapat ze stropu, se objevilo víc, ale protože další posouvání modulů nebylo možné, vyřešili jsme to improvizovanými stříškami nad zasaženými moduly, takže žádný nepřisel k úhoně. A protože by v blízké době mělo dojít k rekonstrukci střechy, příště už snad nebude voda ohrožovat cenné exponáty v této místnosti, ať už mezi nimi naše modulovka povede, nebo ne.

Stavba proběhla celkem rychle, následovalo oživení a zahájení provozu. Jediné, co jsme s sebou neměli (nevypůjčili si), byla telefonie a zjistili jsme, že volání z jednoho konce místnosti na druhý není to pravé, a proto jsme po skončení setkání zahájili práce na naší vlastní telefonii.

Spolu se zahájením provozu na kolejišti se objevili návštěvníci, se kterými jsme nepočítali. Totiž, muzeum provádělo běžné prohlídky předem objednaných skupin, které doprovázel průvodce, a při vstupu do transmisovny následovalo překvapení, že tam jsme. Sice už naše řepařka nevedla skzr transmisní řemen, přesto průvodce nenašel odvahu uvést transmise do chodu – byli jsme na mnoha místech velmi blízko. Návštěvníkům muzea naštěstí nevadilo, že neuvidí transmise v chodu, místo toho si mohli prohlédnout naše kolejiště v provozu a kvůli transmisím někdy v budoucnu nepochybně přijedou znovu. Na naše kolejiště se přišla podívat i část svatebčanů, pro které muzeum v reprezentačních prostorech uspořádalo hostinu, takže jsme tam skoro pořád měli nějakou návštěvu.

Kořistní ještě nepřeznačený stroj s nákladem vápence

Zahájili jsme tedy provoz podle GVD; v Ronově probíhal čilý ruch na podvalníkové jámě, vlaky přijížděly a odjížděly do obou tratí, vedoucích z Ronova. Novinkou v provozu byly jediné továrně vyráběné TTe lokomotivy – Meyerky. Před setkáním proběhla jejich digitalizace a výměna spřáhel a vyrazily na trať, kde prokázaly své výborné jízdní vlastnosti.

Večerní atmosféra s vůní oleje

Setkání bohužel rychle uběhlo a nastal čas balení a odjezdu domů; tentokrát už jsme měli auta plná, protože nic nemohlo v muzeu zůstat. Rádi se sem zase někdy vrátíme, ale má vypuknout plánovaná rekonstrukce, takže během té doby budeme muset jinam.

Fotogalerie ze setkání zde.